Hlavička

První dýmky, ve velmi starých dobách se vyráběly pravděpodobně z kostí a měly tvar písmene „I“. Později se začaly dýmky vyrábět z kamene, a to především z mastku nejrůznějších odstínů. Nejoblíbenším a nejposvátnějším kamenem na výrobu dýmkových hlaviček, je červený mastek, zvaný catlinit (název byl zvolen podle malíře George Catlina, který první nazval lomy v jihozápadní Minnesotě „Pipestone“-dýmkovým kamenem). Catlinit je vlastně velmi vzácná červená odrůda mastku (který je běžně šedý), která se vyskytuje právě jen v lomech Pipestone. Catlinit je všemy indiánskými kmeny považován za velmi posvátný, jelikož jej považují za zhmotnělou krev a maso svých předků.
Hlavičky vyřezávali indiáni nejčastěji do tvaru písmen L, T a v některých případech mohly nést dýmky figurální podobu (bizon, medvěd, lidské postavy, koně apod.). Na severních pláních se rozšířil typ dýmky nazývaný mikmak. Zřídka lze narazit i na dýmku vyrobenou z běžného mastku. Některé z takových dýmek byly „vysázeny“ kousky catlinitu. Některé hlavičky mohly být zdobeny obrazci, které vznikly vyřezáním „kanálků“, které byly později vylity cínem.
http://www.indiani.cz

Co se kouří v dýmce

Ve starých bizoních dobách některé indiánské kmeny neznaly tabák a tak kouřili v dýmkách speciální směs nazvanou kinikinick, což je směs vnitřní kůry svídy krvavé, listů medvědice lékařské, škumpy lysé a rozdrceného kořene puškvorce obecného. Pozdějí se začal do směsi kinnickinnick přidávat i klasický tabák. Kinnickinnick se často v dýmkách kouří ještě dnes. Nikdy nebyly používány žádné drogy a není tomu tak ani dnes. Původní náboženství prérijních kmenů halucinogeny neznaly, ty se začaly rozšiřovat na pláně až v rezervačním období, a to především z jihu (Mexiko,…). Někteří tradiční indiáni považují například nacpání marihuany do catlinitové dýmky za nepřípustné a za znesvěcení dýmky i indiánské tradice.
http://www.indiani.cz

Strazci dymek

Dýmky byly mezi Původními Američany považovány za velmi posvátné předměty. Zejména, jednalo-li se o dýmky spolkové, kmenové, či dýmky určené k vykonávání obřadů, jako např. Tanec Slunce. Takovéto dýmky byly přechovávány zvláštními osobami, tzv. nositeli nebo strážci dýmek. Jednalo se o velmi čestnou funkci, kterou mohli vykonávat pouze lidé, kteří vynikali ve kmeni svojí statečností, moudrostí, obětavostí, znalostí duchovních záležitostí a tradic kmene, či spolku, všeobecným uznáním i autoritou. Týpí strážců dýmek byla většinou malovaná a v táborech stávala na čestných místech.
Dýmky byly často brány na válečné výpravy, přičemž muž, který měl na výpravě dýmku u sebe byl vždy vedoucím výpravy. Byla-li výprava úspěšná, směl si vůdce výpravy namalovat na válečnou košili či legíny symbol dýmky jakožto potvrzení vedení úspěšné válečné výpravy. Opatrování dýmky dotyčného člověka velmi zavazovalo, jelikož nesměl lhát, podvádět, ani se chovat jinak nečestně. Nečestné jednání nositele nebo držitele posvátné dýmky tuto dýmku znesvědcuje, což s sebou přináší nevyhnutelné následky.
Většina obřadních dýmek má svoji historii a některé dýmky mají i vlastní jména. Některé dýmky mohou představovat jednotlivé rodiny a dědit se tak z generaci na generaci. Obecně platí pravidlo, že významější událost vyžaduje kouření významější dýmky. Není ovšem pravda, že pokud je kouřena méně významná dýmky, je i daný slib méně platný. Pouze v případě kouření významější dýmky nese ten, který slib dal, horší následky při jeho porušení.
http://www.indiani.cz

Obrad dymky

Kouření dýmky, ať už při kterékoliv příležitosti, je doprovázeno obřadem dýmky. Ten se liší v závislosti na kmeni, který jej provádí, nebo na okolnostech, za kterých je vykonáván. Obřad zahajuje většinou nositel (strážce) dýmky, který za vyslovení modliteb vyjme dýmku z dýmkového vaku. U některých kmenů se vyjmutí třikrát naznačí a teprve počtvrté provede. Pak se obřadně spojí hlavička dýmky s troubelí. Potom nacpe obřadník hlavičku dýmky tabákem, přičemž se každá špetka tabáku požehná modlitbou. Někteří obřadníci, zejména ve starých dobách, přidávali ještě na vrchol komínku při zapalování kouřící směsi kousek bizoní koblížky. To mohlo mít praktický i duchovní důvod. Dýmka je zásadně držena v levé ruce, jelikož levá je blíže k srdci. Po zapálení tabáku je dýmka nabídnuta čtyřem větrům (směrům) Matce Zemi a Velkému Duchu. Při kouření dýmky jsou postupně uvolňovány modlitby, které prostřednictvím kouře stoupají vzhůru, k Velkému Duchu.
Dýmka koluje od jednoho k druhému, vždy však po směru Slunce. U Lakotů každý účastník obřadu při předávání dýmky svému sousedovi po levici řekne mitakuye oyasin (Všichni moji příbuzní, nebo Všichni jsme příbuzní). Pokud se kouří dýmka v týpí, nikdy nepřechází přes vchod, ale vrací se bez kouření přes celý kruh proti směru slunce. Všechen tabák v dýmce musí být vykouřen, aby byly uvolněny z dýmky všechny modlitby. Až se dostane prázdná dýmka opět až k jejímu strážci, ten rozdělí opět za modliteb troubel a hlavičku. Hlavička je poté strážcem dýmky vyčištěna a uložena do dýmkového vaku. Posvátný je i popel z dýmky, který obřadník zahrabe do země nebo uschová do zvláštního váčku.
http://www.indiani.cz

POSVATNA DYMKA

Dýmka je pro indiány posvátná. Kouří ji při všech posvátných obřadech a rituálních příležitostech jako například při obřadu potní chýše, hledání vize nebo Tance Slunce. Prostřednictvím dýmky jsou uzavírány smlouvy a dohody. Kouřní „na něco“ má pro indiány stejnou váhu, jako pro bělochy podpis smlouvy za přítomnosti notáře. Dýmkou jsou oddávány mladé páry, stvrzovány sliby nebo udělována nová jména. Dohody, posvěcené dýmkou nemohou být porušeny, protože jsou posvěceny Velkým Duchem. Hlavička dýmky představuje ženský prvek-Zemi, jelikož pochází z Matky Země, po které chodí všechno živé. Hlavičky catlinitových dýmek jsou červené a červená je barvou země. Dřevěná troubel symblizuje mužský prvek a všechny stromy a dřeviny. Je-li dýmka ozdobena orlími pery, představují tyto orlí pera všechny ptáky, kožešina nebo ozdoba z ursoních ostnů představují zvířata, která na zemi žijí. Tabák, který se kouří je zástupcem rostlin a bylin, uhlík, kterým je dýmka zapalována symbolizuje oheň a sliny kuřáka jsou zástupcem vody.
http://www.indiani.cz

Irokezove

Odkud se vzal název „Irokézové“, se dodnes přesně neví. Někdo se domnívá, že toto slovo pochází z jazyka Algonkinů, kteří byli úhlavními nepřáteli Irokézů a tak je nazývali Irinakhoiw, což znamená něco jako ''hadí havět'' (chátra), falešné hadí plémě. Angličané je nazývali "five nations" (pozn . pět národů), což označovalo pět kmenů Mohawk, Oneida, Onondaga, Cayuga a Seneca. Francouzi je označovali jako „Iroquois“, přičemž to nebylo vnímáno v původním pravém smyslu slova . I Němci je nazývali „Irokesen“. Oni samotní se označují "Haudenosaunee" Lid Dlouhého domu. Původně byly mezi sebou kmeny znesvářené. Až v 15. století se spojili. Toto se povedlo díky úsilí Degandawidy** a Hiawathy*. Dle jedné z verzí legendy přijel k Irokézům prorok Degandawidah v bílé kamenné kanoi. Spojil síly s Hiawathou z kmene Onondagů a putoval od kmene ke kmeni a kázal kmenům o uzavření míru a ustavení zákonů. Vznikla tak irokézská Liga pěti národů, jíž se nedokázal úspěšně postavit žádný z amerických indiánských národů. Irokézové toto spojení chápali jako pomyslný dlouhý dům, který se táhl 250 mil přes stát New York z domoviny Seneků, Strážců západních dveří, k domovině Mohawků, Strážců východních dveří. Setkávali se ve středu jejich země na území Onondagů, Strážců centrálního ohně. Centrální oheň hoří na území Onondagů dodnes. Symbolickými sloupky, jež dlouhý dům podpírají byli kmenoví náčelníci. Je ironií osudu, že "Velký mír" byl většinou prosazován násilím, tedy válkou. Za jedno století se panství Irokézů, jež nečítalo více než třicet tisíc žen a mužů rozrostlo a pokrývalo téměř čtvrtinu kontinentu s populací skoro dvě stě padesáti tisíc. Iroquie dosáhla svého největšího rozšíření v letech 1641-1701 - od Atlantiku k Mississippi, od Kanady do Karoliny. V r.1720 se připojil jako šestý kmen Tuscarora, který byl bílými osadníky vyhnán ze Severní Karolíny. Symbolem Ligy za starých časů byl Dlouhý dům, pod jehož střechou se všechny kmeny mohly shromáždit a Liga mohla být spojena. Později se symbol Ligy pozměnil ve smrk míru, na jehož špici sedí nepřátelsky vyhlížející orel střežící zdraví Ligy. Bílé kořeny vyrůstají do pěti směrů, které symbolizují pět původních národů.
http://irokezove.unas.cz/